Včera večer jsem hodně přemýšlela.
Nem že bych nad tim nepřemýšlela prakticky pořád, ale včera to bylo tak nevinný, že se to pomalu vyvinulo v záměrný.
Myslela jsem na H.
A na věci, který nejsou možný.
A nad kterýma přece jenom přemýšlim, protože zapudit myšlenky a mít aspoň na chvíli prázdnou hlavu, je podle mě trochu nereálný.
Ale když mě něco napadne, tak se to nevyplní.
Neplatilo to jenom u jednoho případu, ale ten...
No rozhodně jsem se už odpoutala od toho zásadního.
A pak se mi zdál se a vrátila jsem se zase uplně na začátek.
A včera jsem si uvědomila, jak (KLIŠÉ JAKO PRASE) potřebuju jenom objímat a nic neříkat, mít dobrej pocit, nebo vlastně být šťastná a sdílet chvíle, který se nedají popsat. A možná i takový mohly být. Kdyby...nebo možná taky ne a bylo by to ještě stokrát horší.
Chybí mi něco, co jsem vlastně nikdy nezažila.
Je to vlastně blbost, jak se mi může stýskat po něčem, co neznám...
I když vlastně...jde to.
A mám takový ty sobecký myšlenky ve smyslu: 'nikoho nemám. nemám s kým sdílet moje pocity. nikdo mi nerozumí.'
Je to fakt strašně sobecký. Hrozně.
Protože potřebuju aby mě někdo poslouchal.
Možná i poslouchá.
Ale nenaslouchá.
Já nevim.
Fakt je to hrozně sobecký a ignorantský.
Navíc si to tady lidičky můžou přečíst na mým blogísešqu.
A tohle je navíc slabej odvar toho, co bych asi řikala nahlas...
nebo spíš jsem fakt uplná kráva, protože zásada mý osobnosti je NEVIM.
nemám jednorázovej jasnej názor na nic.
prostě na nic!
Jak si pak mám utřídit myslenky, když jsem tak zasraně bezpáteřní? HMMM?
TYVOLE SERE MĚ MOJE OSOBNOST, MOJE LAXNOST, NEROZHODNOST, SOBECKOST, ZLOST,...
TYVOLETYVOLETYVOLE!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
JÁ SE TAK NESNÁŠIM!
NEDOKÁŽU SI ZA NIČIM JÍT PROSTĚ! VŠECHNO SE SNAD UDĚLÁ SAMO NEBO CO
DOŘITI JÁ UŽ NEMŮŽU TEĎ JSEM SE FAKT NASRALA.
SORRY, ODCHÁZÍM, DOPÍŠU NĚKDY, TEĎ NEJSEM SCHOPNÁ ROZUMNĚ PŘEMÝŠLET (JESTLI JSEM TOHO S MOJÍ TUPOSTÍ, NEZNALOSTÍ, NEVZDĚLANOSTÍ, VŮBEC SCHOPNÁ)...