Zpytovat.
Ano.
Proč?
Vim.
Vlastně bych měla být šťastná, že to je za mnou.
Já to totiž zase necítim.
A mam z toho blbej pocit.
Něco mi řiká, že jsem to zase hrozně nafoukla a ...
Prostě...nevim, nedokážu si totiž vybavit, jak jsem se cítila před třema tejdnama.
A teď jsem v klidu.
A přenesla jsem se přes to.
A to mě děsí.
Nemám být náhodou uplně v řiti?
Jaktože jsem takhle v klidu?
Jak to?
Já to prostě nechápu!
To jsem tak silná osobnost, že to takhle dokážu sama v sobě vyřešit?
CO?
To je největší kravina, žejo!
Mnohem radši bych teďka ležela zase schoulená v klubíčku a brečela.
Aspoň bych tolik nezpytovala svědomí.
Je mi ze mě nanic.
Možná je to ale všechno jinak.
Že prostě na povrchu je to kliďánko.
Ale kdybych ho třeba...viděla.
V.
Třeba jsem jenom smířená.
Prostě smířená s tim všim.
Protože to může dopadnout dobře.
A já doufam, že jo.
Že to dopadne dobře.
Že za ty dva roky...
Achjo.
Já nevim.
Už to ve mně nevře jako před dvouma tejdnama.
Prostě ne.
Co mám sakra...?
ZA PROBLÉM
Ale stejně bych se tam chtěla podívat.
Do Kodaně.
Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?