Dneska jsem se probudila, ani jsem nestačila otevřít pomalu oči a už mi telky slzy.
Proč?
Proto.
Protože proč?
Protože proto.
Protože se mi stýská.
A moc.
A stejně nechápu, že jsem 15 - 22.
Nechápu.
Pochopila bych 22 - 15.
Jasně, mám pro to živej důkaz.
Ale 15 - 22?
To je moc silný kafe.
Stejně tomu nikdy neuvěřim.
Prostě nikdy.
Nechápu to.
A to ještě ani neskončily prázdniny.
Ale já jsem řikala, že se z toho vyhrabu, což.
Jojo, teď jedu na soustředění s harOldem.
Potom to snad bude lepší.
Já snad budu lepší.
Nevim, jak V.
Stejně tomu prostě nevěřim.
Jono, první dvě hodiny jsem z toho byla docela...mimo.
Ale teď, když to zase všechno beru zpátky a tak...
Je to blbost.
Když já nad všim moc přemejšlim!
A jsem furt sama doma, vubec nechodim mezi lidi.
A už mi z toho znamenitě hrabe.
Směju se nahlas mým myšlenkám.
Pokaždý, když se rozesměju nebo se nad něčim s úsměvem pozastavim, tak se mi pak zalejou oči.
Pokaždý.
CO to má sakra bejt, tohle?
Tohle nesmyslný psychický vypětí!
HM?
CO?
Já to nechápu, doprdele -
Ale bylo to fakt dobry...
No asi bylo...já nevim.
Takže to znamená, že by to taky...mohlo bejt?
Ale až za dlouho.