ACH JO!
Sakra práce!
Zase se mi sevřel ze všeho žaludek.
Z toho všeho.
Nevim.
Chci utéct někam pryč.
Vím kam.
Vím, že uteču.
ALE.
To 'ale' je tady.
Pořád.
Bude.
Je.
Ve všem.
V tomhle není tak velký.
'ALE', který se dá ovlivnit.
Na ja!
Ale co když to 'ale' bude za rok horší?
MNOHEM.
Nějakej KLUKFRIEND?
To určitě nepřipadá v úvahu.
Asi se bojím toho, co říkala Anča.
Že prej taky chtěla utéct.
Ale po tom roce se jí už zas tolik utíkat nechtělo.
Vůbec vlastně.
A já nevim.
Nevim co bude za rok.
A zase se tady opakuje to, že je pravda a co ví každej.
NEVIM CO BUDE ZA ROK.
A taky a taky a taky.
Nechci. Nechci. Nechci.
Nechci abys šla do Áčka.
Ne.
Ale jestli chceš, tak běž.
Jestli je to 'TO' tak bež.
Je to to nejlepší, co můžeš udělat.
Prosím, jdi za svým snem, když já nemůžu.
A aspoň to bude další důvod proč odjet dřív.
O hodně dřív.
Teď.
Teda...skoro.
A bolí mě všechno.
Hlava. (!!!)
Nohy.
Krk. (!!!)
Ruce.
Záda.
Srdce? (bez vykřičníků)
...to pořád.
Zvláštní, jak se to v určitým věku obrátí.
Zkušenostmi? Asi ano...
Člověku se úplně změní názor.
Na školu.
Na lidi.
Na názory.
Na...módu? (:D)
Na SVĚT.
Jdu se uzdravit. Dobrou.
A nechci na vesnickej pohřeb tečka